Sf 2

2. března 2013 v 23:53 | Akira |  Sleeping Forest

Spící les, kapitola 2. Paranoia příšer, druhá část




Z jezera stoupala ranní mlha a všude bylo mrtvé ticho. A mráz. Po jižní straně se táhla vysoká šedá zeď poskládaná z velkých šedých neopracovaných kamenů. Pořád bylo mrtvé ticho. Ticho, mráz a mlha. V dáli, v mlhavé cloně se dalo spatřit světélko ohníčku, o který si starý muž, bezdomovec, ohříval promrzlé ruce a břicho. Z nosu mu s každým výdechem vyšla teplá pára a rty měl zfialovělé a popraskané zimou. Čím víc se blížila, tím sílilo slabounké praskání oranžového ohně. Do jeho zvuku se ozval zvuk. Slabé "šplouch", když se její mrtvola dotkla břehu. Plavala obličejem dolů s dlouhými černými vlasy rozplizlými a klidně plovoucími po hladině. Kůže byla bílá a rozbředlá pobytem ve studené vodě. Nejvýraznější ale byla do masa rozdrásaná záda něčím velkým a ostrým. Krev už z rány dávno netekla, za to byla rozmočená a viselo z ní mnoho cárů roztrhané kůže a svalových zmodralých tkaní skoro jako v kyblíku nachytané žížaly pro lov ryb, pokoušející se utéct. U ohně schoulená postavička se najednou napřímila. Do nosu jí totiž udeřil zápach začátku rozkladu. Tlumené kroky se přiblížily k rákosu, v kterém se tělo zachytilo. Muž rozhrnul rákos a netrvalo dlouho, hned poté, co se vzpamatoval z vyděšení, začal z mrtvé dívky nízké postavy strhávat oblečení a skládat jej poblíž ohni, aby uschlo. Zohyzdněné nahé tělo ho vůbec nezajímalo. Posadil se zpět k ohni a zamyslel se. Nebyl vystrašen a už vůbec neměl v úmyslu se vzdávat svého místečka. Nebylo to poprvé, co našel někoho mrtvého. V dědině, kde žil se poslední dobou umíralo často. Lidé umírali různými způsoby. Někdy zvnějšku normálně, někdy za nevysvětlitelných okolností a někdy mizeli beze stop a jejich těla nikdy nebyla nalezena. Starý muž s sebou náhle trhnul. Lesem se totiž ozvalo příšerné zavytí, jaké by se z hrdla nevydralo psu ani vlku. Vzduch přenesl šelest odhrnovaných větví stromů a další šílené vytí. Vražedný závan smrti byl až hmatatelný. Pach krve a zkaženého cosi. Další zavytí. Muž z ohniště zvednul tlustý kus dřeva čouhající z ohně a s jeho hořící částí se začal ohánět proti dravým jantarovým očím, jež se v ohni vražedně zableskly. Byly od země, na člověka nebo velké zvíře, příliš vysoko. I když muž zvedl ruku, oheň byl pořád níž, než dva žluté odlesky. Byl slyšet praskot malých větviček, když se neznámé vrčící stvoření blížilo. Muž ustoupil až za oheň. To ale tu věc vůbec neodradilo. Teď už byly vidět i matné obrysy něčeho obřího. A velkých zarudlých tesáků.

Stáčí se ohňový blesk, jantarové oči pláčou,
Bolestí, v prokletí, duchařská společnost.
Tancujou okolo jezera, hrajíc hru úskočnou,
Po kousanci jejich, nikdo neodejde na věčnost.

Muži se zděšením rozšířily oči. Ustoupil o další krok a zakopl o ze země vyčnívající kořen. Jednoduchá louč mu vypadla z ruky a spálila ho na odkryté kůži na lýtku. Zasyčel bolestí.

Prostřeno k večírku, ozývá se hyen ryk.
Opojným nápojem jest krev, slyšet je radostný křik.

Věc jako by odpověděla hlasitějším vrčením. Náhle oheň v mužově ruce i malý ohníček zhasly. Chladné černé ráno protnulo zakvílení. Pak byly slyšet zvuky přeřezávaných tkání a tlumený stříkot krve. Pak několik věcí dopadlo s plesknutím na zem. Muž zachraptěl strachy a sunul se po zemi pryč. Nad jeho hlavou se náhle prohnali dva velké stíny. Dopadly před něj. Rozeznal dvě velká zvířata. Vypadala jako vlci. Obří vlci nápadného zbarvení srsti. Vrhli na tu věc ve tmě. Pár momentů se ozýval jen zvuk boje, než se obě bestie neobjevily znovu u ohně. Muž už tam nebyl, dávno využil šanci k útěku. Těla vlků se náhle začala měnit. Drápy mizely a těla se rovnala do lidské podoby. U ohně nakonec stály dvě osoby vzhledem identičtí lidem.
,,Přeci jen je tu někdo mrtvej." zahučela jedna z nich a přešla k mrtvé dívce.
,,A taky tak trochu nahej." dodala druhá. První k ní mezitím došla a obrátila ji. Na to zděšeně vykřikla a ustoupila dál metrů od ní.
,,Co se děje?" nechápala druhá postava, hnědovláska Mercy a došla k tělu. Oči byly úplně nepoškozené a živě se hýbaly. Když si k ní Mercy klekla, všimla si, že se začíná zacelovat kůže a vrací se jí barva.
,,Sakra, lekla jsem se. Fuj." došla k ní i osoba druhá, dívka jménem Ewilan.
,,Co s ní?" dloubla do regenerující se tváře dívky Mercy.
,,Že máš na tohle žaludek." ušklíbla se Ewilan a očima vyhledala oblečení u ohně.
,,To né, snad tady slečně zombie nechceš pomáhat?" zavrčela. Na to ji něco silně stisklo krk, pak povolilo a odrazilo ji až do nejbližší strom. Pomalu, ale jistě se obnovující tělo posadilo a ohlédlo se za sebe.
,, Aj v tomto stave by som ťa mohla v okamihu zabiť. Tss, už mám opet hlad, sakra." zasyčela a vytrhla Ewilan z rukou svoje roztrhané oblečení.
,,Toto je čudnej deň. Čo ste zas vy zač?" odfrkla si a začínala se oblékat.
,,Alpha." řekla jedním slovem Ewilan. Černovlasá dívka se zarazila, pak už ale na sebe natáhla potrhané modré a vybledlé tričko.
,,Ja som upír, žiadna zombie. Hovoria mi tu Elisha." pousmála se a navlékla na sebe mikinu s bundou.
,,Jsem Ewilan, tohle je Mercy. Myslela jsem, že lidi v téhle vesničce napadají pouze nečistí vlkodlaci, docela chudáci. Dokonce nejsi první upír, který jsem tu potkala." řekla.
,,Měla by jsi se postarat o toho chlápka, co tu byl. On tě prozradí." dodala druhá dívka, ale Elisha se už pomalu měla k odchodu.
,,A vy o tú potvoru v kroví. Nie je čoho sa báť, musela som vyzerať dosť otrasne na to, aby ma poznal nejaký opitý bezdomovec." zašklebila se a během momentu zmizela. Potřebovala si dát do pořádku tělo, takhle ji nesměl nikdo vidět. Už byla skoro u domu, kde žila, když ucítila, že za ní někdo stojí.
,,Jak se upír, co pije lidskou krev, může nechat takhle zrasit od nečistých? Nechápu." vyšla zpoza rohu jejich domu Ria. Elisha se mile usmála.
,,Možno niekto, koho predtým oslabí nejaký šikovný lovec." odsekla suše. To, že ta osoba znala její jméno si chtěla zatím nechat pro sebe, natolik zatím druhé upírce nedůvěřovala. ,,Pójdeme dnu?" zeptala se Rii a otevřela dveře a vešla. Ria stála neklidně na prachu a nahlížela dovnitř.
,,Oh, prepáč. Zabúdla som. Braček? Si doma?" zavolala. Po chvíli si ozvala odpověď i kroky. Elisha se na něj usmála a podívala se na Riu.
,,To je Sciga, braček." poté se otočila na něj. ,,Pozveš Riu dovnútra?" zeptala se. Sciga se trochu nechápavě usmál.
,,Mohla jsi to udělat i ty." ušklíbnul se a pak znovu nahodil svůj obvyklý úsměv.
,,Můžeš dál, říkej mi Sig."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama