Sf 1

2. března 2013 v 23:53 | Akira |  Sleeping Forest

Spící les, kapitola 1. Paranoia příšer, první část



,, Bolo tam niečo zvláštne. Hlasno to dýchalo. Rozdelili sme sa. Nemohla som jej nájsť. A potom … Čo to má byť? " pohodila několik popsaných listů zpět na stůl a usrkla ze svého hrnku kafe. Byly to pro ní pouze bláboly. Navzdory tomu, že to byl příběh její mladší sestry. Nevěřila v nic nadpřirozeného.
,,Sú to poriadny výmyseli. Čo by sme chceli? V tejto nudné dedine nie je, čo robiť, nei je to tak? Možno tak písať a čítať nezmysly. " zasmála se. Sciga pozvedl obočí. Neměl jí rád a chtěl jí něco hnusného odseknout, nadechl se k ostrým slovům, když ho přerušil hlas.
,,Je to iba deník, sestřička." vešla do místnosti dívka s černými vlasy a posadila se k nim ke stolu a zadívala se do listů.
,,Co tu děláš, Elisho? Neměla jsi být u něj?" probodl ji Sciga očima. Pousmála se.
,,Už spolu nie sme, braček." zadívala se mu do očí. Pak využila jeho nepozornosti a během chviličky byl jeho svařák tatam.
,,Hej." zasmál se, nahnul se přes stůl a rozcuchal jí vlasy.
,,Tak toho nechajte. Mala by si si písať radšej normálne deník. Alebo to aspoň nenechávaj tu." hodila jí to Mes do klína, zvedla se a šla pryč.
,,Čoj jej je? Je dnes protivná viac ako obvykle." zašklebila se Elisha a podívala se na hodinky na svém levém zápěstí. Bylo skoro devět večer.
,,Víš, jak nesnáší všechny ty nadpřirozený věci. A nedávno zase někoho zabili. Jsou toho plný noviny. Prý to byl upír. Taky si myslím, že to už místní přehání, málokdo by tomu věřil. V tom jsem na Mesině straně." zasmál se a též se zvednul.
,,Už musím jít, pozdní příchod by mi strhli z platu." vzal svou bundu z opěradla židle a oblékl si ji.
,,Tato dedina je opradená nepoznanými tajomstvami a toľko ľudí už v nič mystické neverí. Čudné." tajemně se usmála dlouhovlasá dívka. Ušklíbnul se.
,,Už by si s tím také měla přestat, nejsi na pohádky o nočních bytostech už moc stará?" otevřel dveře. Dovnitř se vloudil mrazivý vítr. Otřásl se.
,,Brr, nechce se mi tam." znovu se zasmál.
,,Na rozprávky nie je nikto moc starý." odsekla se zamračeným výrazem. Otočila se k němu zády a šla pryč. Přitom hlasitě práskla dveřmi od jídelny. Vešla po schodech až do svého pokoje. Tiše zavřela dveře. Otevřela velkou skříň na oblečení a vyndala z ní velkou dřevěnou truhlu. Odemkla ji. Uvnitř byla spousta knížek. Od nejstarších po úplně nové. Vzala do rukou jednu z těch starších a otevřela na první stránku. Byla na ní fotografie. Dlouze se na ní zadívala. Měla v sobě spousty vzpomínek. Při pohledu na ni se kysele usmívala, než vše uklidila zpět. Pak vzala do rukou deník, který nechávala v prvním šuplíku od pracovního stolu a začala psát.
,,Nemóžem s tým prestať." řekla si po sebe a malou knížečku zaklapla. Povzdechla si. Byl čas jít ven, už cítila ten hlad. Stoupla si na okenní rám a seskočila do zahrady. Pro lidi nepostřehnutelnou rychlostí přeskočila branku a vešla do temné ulice. Prošla mezerou mezi několika domy, když nadskočila leknutím. Někdo jí totiž náhle položil ruku na rameno.
,,Slečno?" byl to jeden ze starých vesnických usedlíků. Začala se mile usmívat, i když už se jí hladem začaly třást ruce a svírat hladovějící žaludek.
,,Vyděsil jste mě." usmívala se.
,,Není to tady bezpečné." zašeptal. Pak se obezřetně rozhlédnul. Pak ji strhl za ruku níž, aby jí viděl do očí.
,,Víte přece, že tady někoho zabili a byl to upír říkám Vám, slečno. Vraťte se domů nebo z vás zbude potrava pro tu chymtivou chátru." šeptal dál.
,,Upír? Myslíte, že tu obchádza upír?" zatvářila se nechápavě.
,,Ano upír! Vím o nich, existují! Kdysi jsem se s jedním potkal!" zvýšil hlas. Už nešeptal. Elisha se zašklebila. Úšklebek byl ještě zvýrazněn lampou, která stála přímo za nimi.
,,Slečno?" zakolísal, když se mu vytrhla ze sevření.
,,Špatně" sladce se usmála. ,,Ty jsi nikdy nepotkal upíra. Ah, je to úleva používat svůj rodný jazyk skoro po dvou měsících. I když jsem teoreticky prohrála sázku." přešla do češtiny, nikdo ji teď nemohl kontrolovat, zda dodržuje jeden hloupý slib. Starý muž začal ustupovat.
,,Slečno, děje se něco?" nevěděl, co dělat. Dívka před ním se chovala děsivě.
,,Nemohl jsi potkat žádného upíra, protože upír tě nenechá naživu. Nikdy. Pokud z tebe taky neudělal upíra." následovalo tiché bolestné zavzdechnutí, když se mu zahryzla do krku. Jeho vysáté tělo pak pohodila na zem. Otřela si tvář a odfrkla si.
,,Divím se, že si rovnou nenavlíkl na krk náhrdelník z česneku. Fuj, taková hnusná krev." povzdechla a odhrnula si vlasy z čela. Koutkem oka zahlédla nějakou postavu, která se jí náhle objevila přímo za zády. Na jiné upíry zvyklá nebyla, takže sebou trochu cukla překvapením.
,,Když po sobě nebudeš uklízet, brzy nás odhalí." řekla suše dívka a prohlédla si obličej starce.
,,Ze zmizení tohohle bude velkej povyk." dodala. Elisha si ji nedůvěřivě přeměřila pohledem.
,,A ty si kto? Nie je sa treba obávať. V tejto dedine verím v upírov iba ja, keď som jedným z nich. Ty nie si odtiaľto, čo?" z principu přešla zpět do slovenštiny.
,,Kdo ví, říkají mi Ria. Budu tu žít, ale nechci, aby mě tu naháněli s kolíky, ukliď to." řekla. Pak zpozorovala, že ji druhá dívka příliš nevnímá, jen na ní zamyšleně hledí.
,,Co je? Jsi divný upír. Jsi drzá... Nemáš strach, že tě chytnou." nechápala Ria. Elisha se usmála.
,,Hovoríš ako niekto, kto nepozná ten pocit,, vypiť až do dna" řekla a natáhla k Rie ruku.
,,Som Elisha. Teda toto storočie. Moje predchádzajúce mena a ani to pravé nie je moc pekné. Pokúsim sa s tebou vychádzať, už sa ale nemotej do toho, ako to ja robím. Hm?" podaly si ruce. Při podání si Elisha všimla, jak se v daleko za Riou cosi mihlo.
,,Dom číslo tridsať štyri. Oni ťa pozvú dovnútra. Musim ísť." udělala krok a byla pryč. Ria si odfrkla.
,,Kráva." utrousila do noci a též zmizela.
Elishu zajímala už jen postava, která je sledovala. Vešla pod stromy u prudké řeky, kde ji spatřila naposledy. Ucítila poryv větru a charizmatickou vůni.
,,Lovec?" pomyslela si. Zůstala stát na místě. Hledala vhodnou příležitost k útoku, teď když už se prozradila, musela ho zabít. Zvedla si dlaň k ústům a do krve si prokousla kůži na palci. Krev ale nestékala na zem, začínala se formovat do tvaru malé dýky. Pak nepostřehnutelnou rychlostí zaútočila. Najednou ji ale ostře zapíchalo v rameni. Pak se ji bolest začala rozlézat po celém těle. Byla si jistá, že bolest způsobil kůl, který jí ten někdo vrazil přímo doprostřed hrudi. Žádný dřevěný kolík tam ale nebyl. Měla pocit, jako když umírá. Z dálky jakoby slyšela hluboký a jasný hlas.
,,Ne... Ty nejsi Ria..." bylo jediné čemu rozuměla. Na chvíli konečně rozeznala postavu mnohem detailněji. Krásná tvář, havraní vlasy a krvavé oči se jí vryly do paměti.
,,Sakra" zasyčela, než se její tělo skácelo a ponořilo pod hladinu ledové vody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama