Msp 03

2. března 2013 v 23:55 |  My Sweet Pussycat

My Sweet Pussycat 3. Chaos



Moje probuzení nebylo příjemné. Ale to můj sen taky ne. Vzbudila jsem se, proběhla tmou v domě, rovnou na záchod zvracet. Říkala jsem si jak je možné, že jsem hned věděla, kde záchod je a pak teprve mi došlo, že jsem ve vlastním domě. Myslím, že se potřebuju jít léčit... Vešla jsem do koupelny si vypláchnout pusu a rovnou jsme si vyčistila zuby. Neměla jsem tušení, co je dnes za den, ba mi dokonce chvíli trvalo uvědomit si i měsíc. Vyšla jsem ze svého pokoje a zaznamenala, že v jídelně spojené s kuchyňkou se ozývají hlasy. Se zdvyhnutým obočím jsem vzala za kliku a otevřela. Upřely se na mě čtyři páry očí a hovor okamžitě utichl. Jejich majitelé bylo jedno překvapení a šok za druhým. Hned jsem se ocitla v taťkově pevném objetí. Probodávaly mě jedny orlí oči a pak... Zalapala jsem po dechu a u krok ustoupila. Natáhla jsem proti ní prst.
,,Ty jsi přece umřela." řekla jsem. Byla to nesmyslná věta a každý, kdo by řekl tohle mě ještě tak dva dny zpátky, namalovala bych mu vstupenku do blázince. Ale když jsem se podívala do jejich tváří, všechny byly vážné. Tatínek mě silně chytil za ramena a smutně se mi zadíval do očí.
,,Ty jsi taky umřela, Eleno." jen jsem na něj nechápavě zírala. V místnosti bylo ticho a nejspíš jediné, co se v té chvíli očekávalo byla moje reakce. Ale nic jsem neříkala. Já vážně netušila, co na tohle říct. Nebo spíše se mi v hlavě honilo tolik neúplných odpovědí, které vesměs byly otázky, které jsem nedokázala formulovat, aby i mě samotné dávaly smysl. Všimla jsem si, že taťkův pohled padal na moje nohy. Byl to takový nedůvěřivý pohled. Tohle bylo asi jediná, co jsem zatím chápala. Nejsem dítě a ani nejsem dospělá. Vlastně nemyslím ani, že jsem mezi tím. Jsem jiná, než ostatní. Nemůžu říct, že věřím na zázraky a ani nemůžu říct, že ne, protože já v ně věřím, ale v zázraku je vždycky nějaký nechutný podraz. Tak to beru já. Tímhle jsme si byli podobní. Oba se bojíme se z něčeho radovat, protože později se to stejně nakonec posere. Když už bych se měla řadit mezi nějakou skupinu lidí, tak jsem pesimista, co je občas přímo na zabití. Vlastně posledních pár měsíců, ale o mi nikdo nesmí vyčítat. Tahle chvilka trvala jen pár sekund. Vzal mě za zápěstí a odvedl ke stolu. Další dvě tři osoby tam seděly a před sebou měly hrnky horké kávy. Přede mnou stál taky jeden hrnek. Podívala jsem se na něj.
,,Ale já černé kafe nepiju." řekl jsem s pohledem upřeným do jeho očí. Taťka mi uhnul pohledem a nic neříkal, jen se posadil vedle mě.
,,Tohle kafe je ode dneška tvůj přítel. Díky němu nebude tvé tělo na pohled a dotek působit jako chodící mrtvola. Rozproudí ti to krev v žilách a-" začala mluvit kluk, kterého jsem dnes viděla poprvé. Nejdříve to působilo, že se chystá k delšímu vysvětlování, ale náhle se v řeči utnul. Oči druhého kluka se zablýskly. Též ale nic neřekl. Působilo to tak, jako by se mi snažili záměrně něco tajit. Přičichla jsem ke kávě. Fuj, nemám to ráda.
,,Takže jsem teď jakože zombík?" otázala jsem se. Můj hlas měl podivný podtón - byla to spíše řečniká otázka. Zdálo se, že to pochopili. Snažila jsem se vybavit tu chvíli, kdy jsem zemřela. Pak mě to trklo. V zamyšlení jsem se dotkla místo, kde jsem ucítila chladn kov projet tkáněmi. Někdo mě zabil... Úmyslně zabil... A ještě jsem ho neviděla... Nevím, kdo je můj vrah. Podívala jsem se na ni.
,,Viollet je jako já?" otázala jsem se. Chlapec se žlutýma očima přitakal.
,,I já. My tři jsme stejní. Hned ti to vysvětlím." usrkl ze svého hrnku. Hodil po chlapci vedle něj krátký pohled. Ten pochopil a otevřel pusu, ale Viollet ho předběhla.
,,Ahoj, já jsem Violett. My už se potkaly, že? Tohle je Derek." usmála se a paže obtočila kolem hnědovlasého mladíka. Ten velmi brzy zblednul.
,,Vio... zeslab..." jen jsem zamrkala. Dusila ho jen objetím.
,,Promiň, lásko." pustila ho a dala mu omluvnou pusu na tvář. Usmál se na ni a pohladil ji po vlasech.
,,Nic se neděje. Chápu, že se to zatím špatně kontroluje." řekl. Kluk se žlutýma - skoro až zlatýma očima - jen sjížděl z jednoho na druhého. Říkal, že mi něco vysvětlí, ale připadalo mi, že se do mluvení nutí. Můj mobil mi zavibroval v kapse. Zvláštní. Byla jsem oblečená úplně v ničem jiném, než včera a stejně jsem měla mobil v kapse.
,,Ten mobil si hlídej." bleskla po mě Viollet rychlým pohledem. Zadívala jsem se na ni poledem vyžadující vysvětlení.
,,Každej z nás dostává hádanky, které ale když vyluštíš, bude to pro tebe dobrá rada, varování nebo možná i pochvala." krátce se usmála a upřela se o Derekovu hruď - celou dobu mu seděla na klíně. Začala jsem se věnovat mobilu. Po zjištění, že v tomhle nejsem sama, jsem u docela v klidu počkala až se mi zpráva sama otevře a naskočí další divný text: ,,S počtem přátel se to taky nemá přehánět. Zvlášť, když se jedná o mrtvoly." mobil jsem rychle schovala do kapsy. Nechci nad tím přemýšlet. A ne zrovna ve chvíli, kdy se na mě upírají čtyři páry zvědavých očí.
,,Každý..." pozornost se upřela ke zlatookému chlapci. ,,kdo utrpěl životní ztrátu dostane šanci na nový život, když zemře. Jedno hovado tohle prokletí uvolnilo v tomhle městě. My jsme tady, protože jsme o něco přišli a máme šanci začít znovu, ale je za to vysoký plat... To pochopíš v noci. Tvoje ztráta byla chůze - teď můžeš chodit. Viollet měla pochroumanou paměť. Poslední tři měsíce byl každý její nový den stejný jako ten, kdy havaroval její školní autobus. Tihle dva byli jediný, kdo to tehdy přežili." zdálo se mi, že mluvil dlouho, ale jeho vysvětlení bylo stručné. Pořád jsem víc nechápala, než veděla, ale jeho pohled mě naprosto umlčel. Hlavou mi probíhalo spoustu myšlenek a taky vzpomínky. Tak strašně jsem se bála... A ještě víc, když se ozval ten hřmotný ohlušující zvuk bomby. Byl totožný s tím při mé nehodě, kdy mi zemřeli rodiče. Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, co se stalo pak. Nepamatovala jsem si, co přesně jsem udělala, ale moje další noční můra mi to perfektně připomněla. Ten svíravý pocit v žaludku jsem raději rychle zapila hořkou kávou. Blé.
,,A co se stalo tobě? …A jak se vlastně jmenuješ?" napadlo se mě zeptat. Dočista mi to vypadlo, ale budu se vymlouvat na to, že tohle se mrtvolám stává běžně... Super, miluju sarkasmus a ironii... Jeho výraz byl stále bezvýrazný. Dobře se dívalo na ty jemné rysy a světlou pleť která se hodila k té krásné tváři. Ale on už od začátku nehnul ani brvou. Pouze jeho oči mi snad dělaly do mozku díry.
,,Byla mi přidělena přezdívka Picasso." kývnul hlavou k Viollet, která si teď zaujatě povídlaa s Derekem. ,,Ona je Gyrate. Co tvoje přezdívka?" měla jsem pocit, že se snaží zamluvit mojí první otázku a tak jsem to raději nechala být a zamyslela se. Přezdívku? Já nedoslala žádnou přezdívku... Pak mi svitlo.
,,Puppy." zamumlala jsem. Přišlo mi to jako dost trapná přezdívka. Ale jak už jsem podvědomě čekala, nikdo se nesmál. Tatínek mi položil dlaň na rameno a přejel mi po něm palcem.
,,Vím tolik, abych ti dokázal pomáhat." usmál se, ale v tom úsměvu byl pouze smutek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama