Msp 02

2. března 2013 v 23:55 |  My Sweet Pussycat

My Sweet Pussycat 2. Úzkost



Tak vstaň, vždyť dýcháš, můj bratře,
tohle je začátek, žij a krm se.
Tančíme na karnevalu mrtvých,
jsi jeden z neživých prvních.
Miluj smrt, jak ona nenávidí tebe,
Nenáviď svůj život, ale miluj sebe.


,,Neprobouzí se."
,,Možná odmítla."
,,Ne..."
,,Ještě počkáme..."




Probudilo mě zazvonění. Mobilu. Protřela jsem si oči. Ležela jsem v posteli a mobil vedle mě svítil přijatou zprávou. Bylo to normální ráno, ale já neměla tušení, co se děje. Byla jsem tak moc zmatená. Byla to neuvěřitelná noční můra. Doufám, že tohle už je moje skutečné probuzení. Rychle jsem sáhla po mobilu. Odklikla jsem novou zprávu a podívala se do přijatých. Ta divná smska tam nebyla. Tak skutečně to byl jen sen. Achjo. Za tu určitě může ta divná knížka. Až se s Alicí uvidím, tak jí vynadám. Ještě jsem napůl spala, když jsem sundala nohy z postele a přitom se ještě trochu umrtvenými prsty na svém dotykovém mobilu snažila kliknout na nově přijatou zprávu. Hlavou mi ale problesklo náhkle uvědomění. Podívala jsem se na holé nárty svých nohou. Já... hýbala nohama...? Ohnula jsem prsty. Šlo to. A vozík v místnosti nebyl. Na chvíli jsem si nebyla jistá. Nebyla i celá ta nehoda jeden dlouhý a strašný sen? Ale v tom, že to není pravda mě upozorňoval pokoj s nízkým nábytkem. Pomalu jsem vstala a udělala pár váhavých kroků. Zírala jsem do země a myslela, že začnu křičet. V mém křiku by bylo určitě štěstí, ale také strach. Ještě včera jsem se do postele rápala z vozíku. Mé nohy byly úplně mrtvé a teď chodím. Já chodím! Na mobil a na vše ostatní jsem zapomněla. Začala jsem se procházet po pokoji a připadala si jak batole, co udělá své první krůčky a rozjařeně se u toho směje.


,,Podívej, je šťastná."
,,Ale měla by si kontrolovat mobil."
,,Ona to pozná."


Moje tělo už si odvyklo takovému pohybu, proto bylo rychle unavené. Sedla jsem si na desku psacího stolu. Židli jsem neměla, protože doteď jsem ji nepotřebovala. Zvesela jsem zahoupala nohama a pak teprve se začala věnovat smsce. Lekla jsem se, protože se mi sama otevřela a opět ukázala přes celý displej: ,,Hrůze předchází radost. Proto se klidně raduj." úsměv mi zamrzl na rtech. Sevřela jsem mobil v ruce. Musela jsem si to přečíst ještě několikrát. Bylo to podobné zprávě z noci. Vypnula jsem ho a znovu zapnula a začala hledat zprávu. V mobilu ale nebyla. Nasucho jsem polknula. Něco se mě pokouší vyděsit. A i pokud je to jen hloupý vtip, daří se mu to. Ale... postavila jsem se, tohle je skutečné. Štípla jem se do tváře. Cítím bolest, nespím. Za dveřmi se ozvaly kroky. Doteď tu bylo ticho, tak jsem sebou trhla leknutím. Někdo zaklepal, ale nepromluvil. Stála jsem jak zařezaná.
,,Tati?" zkusila jsem to. O to víc mě vyděsilo hlasitější zaklepání a žádná hlasová odezva. Ano, tatínek je v tuhle dobu přece v práci a navíc: on nikdy neklepal. Vždycky si sem klidně neomaleně vrazil.
,,Je odemčeno." řekla jsem tiše. Nic. Bylo ticho. Vyjekla jsem, když místo klepání přišlo úplné bouchání. O krok jsem ustoupila. Bojím se. Bála jsem se otočit a vyskočit otevřeným oknem ven. Bála jsem se pohnout. Bála jsem se promluvit. Mým tělem se prohnala zimnice. Bouchání zesilovalo, až se omítka okolo dveří odlamovala a dopadala na zem. Náhle ale zvuk ustal. Zaslechla jsem kroky, které se vzdalovaly kamsi do prázdna. Skoro jsem nedýchala, ale zřetelně jsem slyšela svoje srdce jak zběsile tepalo. Pomalou šouravou chůzí jsem se přibližovala ke dveřím. Vzala jsem za kliku. Moje prsty se třásly. Sevřela jsem ji tak pevně až mi zbělely klouby. Sebrala jsem odvahu a rychle otevřela. Stále jsem zůstávala schovaná za dveřmi. Nic se nedělo. Chvíli jsem si připadala jak blázen. Nechala jsem dveře otevřené a velkým obloukem od nich couvala. Už jsem byla skoro u okna a zbýval jen krůček, abych měla výhled ze dveří. Musela jsem se krutě nutit k tomu poslednímu kroku. Možná se chovám jako cvok a tohle byla jen blbá sranda, ale mám strach. A lidé se často chovájí zvláštně, když mají strach. Nahlédla jsem do obýváku. Jako vždy to byl prosvícený pokoj s barevným vybavením. To mě trochu uklidnilo. Trochu jistěji jsem se vydala ke dveřím. Vešla jsem do místnosti a rozhlížela se. Nikde nikdo. A žádné známky toho, že by se sem někdo vloupal. Možná mám jen halucinace. Nebo je tohle pokračování dlouhé noční můry. Zrovna teď jsem v tu možnost neskutečně doufala. Pomalu jsem prošla celý dům.Nikde nebylo nic zvláštního.
,,Magořím." rukou jsem si sáhla do krátkých černých vlasů a prohrábla se jimi. Ještě jsem došla zkontrolovat domovní dveře. Byly zamčené. Polknula jsem. Jenom u mě je otevřené okno...Nikdo se sem nemůže dostat...


,,Nestačí to už?"
,,Prozatím."


Opět mě vyděsila smska. Odteď se už asi budu bát svého mobilu. Vypnula bych ho, ale měla jsem pocit, že když to udělám, nestane se nic dobrého. Úlevně jsem vydechla. Tohle byla zpráva od Alice. Nový problém ale nastal, když jsem si zprávu přečetla: ,,Nezapomnělas doufám na tu party u mě, že ne?" já... zapomněla...
Napsala jsem taťkovi, že na dnešek jsem pryč. Oblékla jsem se a vyšla z domu. Pořád jsem ale byla ostražitá a sebemenší zvuk ve mně vyvolával ozvěvy strachu. Zdárně jsem zámkla a vzdalovala se od domu. Cestou jsem ale málem do něčeho narazila. Díky svým rychlým reflexům jsem udělala podivný úhybný manévr a podívala se na nízkou dívku, kterou jsem málem porazila. Byla vážně drobná a já ačkoliv nejsem žádný dlouhán ani tučná boubelka, připadala jsem si jako zlobřík. Dívala se na mě vytřeštnýma očima, až mě na chvíli napadlo se zamyslet, zda jsem jí něco vážně neprovedla.
,,Stalo se ti něco?" zeptala jsem se. Vlastně jsem se jen chtěla omluvit a odejít, ale ta odhaden čtrnáctiletá slečna mi stála šikovně v cestě tak, že se ji nedalo nijak obejít, aniž bych vešla do rozbouřené silnice. Jen se usmála.
,,Ahoj, já jsem Viollet. Už jsme se potkali?" zatvářila jsem se nechápavě.
,,Mám dojem, že ne." odvětila jsem a sjížděla jí pohledem. Na sobě měla dlouhou noční košilku.
,,Vážně, vážně ne?" řekla, ale její veselý výraz se změnil ve smutný.
,,Vážně si nevzpomínám. Proč tady takhle pobýháš?" ukázala jsem na její košilku.
,,Dnes jsem měla jet se třídou na výlet, ale nikdo na místě srazu nebyl." řekla. Nerozuměla jsem čím dál víc, ale pokusila jsem se o normální výraz.
,,A nespletla sis den?" zeptala jsem se. Ihned zavrtěla hlavou.
,,Mělo se jet sedmnáctého července. Dnes je sedmnáctého července." řekla. Následující věta mi zůstala v krku. Co to má znamenat? Od tohohle datumu už proběhly skoro tři měsíce. Je šestého září... Navenek jsem se usmála.
,,Dnes je dost chladno. Možná to zrušili a zapomněli ti dát vědět." znovu odmítavě zavrtěla hlavou.
,,Derek mi by to určitě řekl." odvětila naprosto sebejistě. Nevěděla jsem, co s ní. V kapse mi zavrněl mobil. Jak je teď novým zvykem, vylekala jsem se. Vzala jsem svůj Samsung do ruky. Zpevnila jsem stisk, když se zpráva sama otevřela: ,,Někdy se očekávané stane očekávaným. V podstatě i na smrt čeká každý, i když neví kdy umře." tahle zpráva byla celkem dlouhá. Dočetla jsem ji a zvedla oči. Přišlo mi divné, že na mě už dívka nemluví. Ale tam, kde naposled stála už nikdo nebyl. Jen jsem krátce zamrkala. Ani jsem neslyšela kroky, že by odešla. Asi jsem byla jen moc zaujatá do čtení. Rozhlédla jsem se. Sotva jsem ji našla, hned na to její tělo prudce narazilo do předního auto jakéhosi černého auta. Bylo slyšet jen praskot skla přo nárazu těla. Nikdo nevydal žádný zvuk. Tím bylo zvýrazněné zdlouhavé zatroubení auta. Ta chvíle se mi zdála dlouhá. Jako šílený zpomalený záběr ve filmu. Zalapala jsem po dechu, když se bezvládné tělo sesulo na silnici a auto po něm ještě přejelo předními koly, než úplně zastavilo. Všude bylo krvavé sklo a šmouhance krve. Ozval se vřískot, když se oněmnělí diváci probrali k života. Já ale stále ztuhle stála. Někdo kolem mě proběhl a dal ramenem mě kus odstrčil. Všechny věci okolo ale pro mě byly jen černobílé. To barevné jsem měla přímo před sebou. Někdo zavolal sanitku. Ale tady byla sanitka zbytečná. Žádného člověka s přejetou hlavou už nikdo nezachrání. Utevřela jsem pusu a lapala po vzduchu. Tělo se mi třáslo. Bylo připravené začít absolutně vyšilovat. Před očima mi umřel člověk. Sesula jsem se nakolena a prsty si vjela do vlasů, kterými jsem si tak zakryla oči. Před očima mi umřel člověk... Před očima mi umřel člověk... Všude je krev. Zvednul se mi žaludek. Chtělo se mi strašně zvracet. Její hlava... Moje tělo sebou až bolestivě škublo leknutím, když mě někdo chytl za paži a hrubě vytáhl na nohy. Podívala jsm do tváře neznámé osobě, ale bylo to jako bych viděla jen prázdno.
,,Před očima mi umřel člověk..." ta osoba mě táhla pryč od dění. Ozvala se pro mě zamlžená odpověď.
,,Ta krev..." dotáhl mě za roh a tam schodil do trávníčku u silnice.
,,Seď a nevyšiluj." ten hlas měl nepříjemný podtón a znělo v něm, cosi nepřátelského.
,,Její hlava... pod tím autem..." znovu jsem začala zrychleně dýchat. Je mi špatně. Na bradě jsem ucítila dotek. Zvedl mi hlavu a pak jsem už jen cítila dvě ostré rány na obouch tvářích.
,,Prober se, krávo." řekl a něco mi strčil do ruky. Moje oči byly pořád jak slepé, ale prsty okamžitě poznaly tvar baseballové pálky. Zrak se mi rozjasnil. Zády ke mně stál divně vypadající kluk. Levou polovinu krátkých vlasů měl obravenou na tmavější fialovou a pravou na havraní čerň. Šedé útlé rifle zvýrazňovaly jeho atletickou postavu. Na těle mu plandala dlouhá kostičkovaná rozepnutá košile. Pootočil ke mně hlavu. Zablyštilo se jedno dravé zlaté oko.
,Když přídou, dej homerun, Puppy." řekl a rozeběhl se ulicí někam pryč.
,,Ne! Počkej!" mělo to být zvolání, ale z hrdla mi vyšlo pouze nesrozumitelné zachraptění. Kluk byl ale už dávno někde pryč. Seděla jsem na trávníku a v ruce svírala pálku.


,,Netýrá ji už moc?"
,,Přestaň, to se nás netýká."


Za rohem byl slyšet křik lidí. Sirénní houkačky a štěkavé rozkazy. Pak se ale ozval ostrý výbuch. Úzkostlivě jsem sevřela pálku a potácivě se zvedla. Nahlédla jsem zpoza rohu. Lidé křičeli a začali se rozutíkat. Byla zde i policie. Byl tu opravduvoý chaos a v tom všem ta nehoda. Nechtěla jsem se tam podívat, ale moje oči byly příliš zvědavé. Vytřeštila jsem oči. Její tělo tam nebylo. Za mnou se ozval hlas. Vyjekla jsem leknutím. Tak moc... se bojím. Otočila jsem se. V tu chvíli mě vůbec nezajímalo, že ten chlap má na sobě policejní uniformu. Hlavní bylo jen to, že se ke mně přibližoval a stále mluvil. Jeho slova byla uklidňující, ale mě děsily čím dál víc. Jediný, co jsem si teď přála bylo omdlít. Nejlépe na dlouho. Abych se probudilo a tahle záležitost byla daleko za mnou. Ale tatínek by byl smutný...
,,Lidé z tohoto místa se ihned musí přemístit. Pojď se mnou." natahoval ke mně ruku, ale očividně si vůbec neuvědomoval v jakém krutém psychickém rozpoložení se nacházím. Po čele mi stékal pot. Celé mé tělo se chvělo chladným potem. Můj mozek, člověka přede mnou, vyhodnotil jako nepřítele. Moje ruce s pálkou, těžkou jako by to snad byla ocel, se zvedly. Oči se mi zavřely. Švihla jsem pažemi. Trvalo ještě pár šílených sekund, kdy jsem jen vnímala potůčky krve, které mi stékaly po čele a tvářích a nosu a pak přišlo to úžasné černé vysvobození.


,,Nemyslím si, že je tohle správný způsob výchovy."
,,Ale nějak je na to připravit musí..."
,,Koneckonců,... je to jeho úděl."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama