Msp 01

2. března 2013 v 23:54 |  My Sweet Pussycat

My Sweet Pussycat I. Vzpomínka



Bylo to město smrti. V noci všude páchla smrt a přes den byly v mnoha temnějších ulicí slyšet policejní houkačky. Městem se toulalo mnoho podivných existencí a detektivů pod falešnými jmény. Nikdo nevěděl, co se děje. Nebyli žádní svědci. Vše, co bylo v blízkém okruhu první oběti bylo mrtvé. Nejčastěji byla těla roztrhána, někdy byla hlava odtržena od těla, tak jako ostatní části těla ledabyle pohozená na různých místech. Pak při další vraždě našli něco neidentifikovatelného. Mělo to obrovské tvrdé tělo a chyběla tomu hlava. Ta byla něčím mnohem tvrdším úplně rozdrcena o zeď. Lidé od detektivů tu věc zakreslili. Od té doby bylo víc těchto divných obětí, než nevinných lidí a městu se začalo říkat Město monster. Město začalo zkoumat mnoho různých oborů. Horečné pátrání ještě zesílilo, když pod městem objevili tajnou zem, kde byl tento jev znám jako Karneval mrtvých. Bylo to prokletí a nemělo být nic, co by ho dokázalo změnit. V městě dála panoval psychoteror, panika, nedůvěra a smrt. Jen málokdo se v noci odvážil ven.

Otráveně jsem zaklapla knihu. Není to tak, že by to bylo nudné, ale tento typ příběhů není nic pro mě. Já raději milé fantasy příběhy. Tohle je hnus a to jsem si přečetla jen úvod. Z toho bych se akorát bála. Právě pro to, že vím, kolik pochybných lidí v tomhle městě je. Odložila jsem ji na stůl. Přesně jsem věděla, že když Alice požádám, půjčí mi podobnou obludnost. Libuje si v takových věcech. Ještě, že do jejího pokoje se nemůžu dostat kvůli schodům. Položila jsem ruce na kolečka a otočila bokem své kolečkové vozidlo k posteli. Zajistila jsem brzky a rukama se zapřela o opěradla. Tohle je ta nejhorší část, kdy se musím přes opěradlo dostat na kraj postele. Ale moje ruce už jsou vycvičené. Pažní svaly se napnuly a zpevnily se a během chvilky už jsem pravou nohu vytáhla na postel a za ní hned levou. Přikryla jsem se a do uší dala sluchátka. Bydlím na okraji lesa a tak jsou tu takové divné zvuky, radši je neslyším. A s hudbou se dobře usíná. Zhasla jsem světlo, které jsem měla přidělané nad hlavou, tak akorát vysoko, abych nataženou rukou dosáhla na vypínač. Jako vždy se pokojíčkem rozlila naprostá tma. Ale moje oči se úlevně zavřely. Bylo už tak pozdě a ony musely být celé dva dny ve střehu. Musím se hodně učit, pokud chci se svým omezením mít práci, která za něco bude stát, a která mě uživý. Zajímalo by mě, co by mi řekla maminka, kdyby mě teď slyšela. Byla by hrdá na mou dospělost, nebo by byla smutná, že už nejsem tam malinká holčička, která venku poletovala a hrála si s klučičí partou a zničila snad všechny ty roztomiloučké šatičky. Myslím ale, že vím, co si o tom ona myslí. Být to naopak, radši bych svému dítěti raději stále kupovala nové oblečení, ale v životě bych si ho nepřávala vidět na vozíku s naprosto s devastovanými nohami. Ale musím to brát tak, že jsem na tom stále lépe, než ona. Ji naživu drží ty odporné pípající přístroje. A tatínek? Kdo ví. Jeho tělo se v té vodě nikdy nenašlo.

Bylo to tohle léto. Byli jsme jedna velká a šťastná idylická rodinka. Maminka, tatínek, starší bráška, starší sestřička, dvě jednovaječná dvojčátka, od sebe rozeznatelná drobnou pihou na nosíku a já. Bylo nás hodně, a když připočítám příbuzenstvo, se kterým jsme v kontaktu, mohlo by se tu sejít takových třicet lidí. Ale to odbočuji. Moje dvě mladší sestřičky byly od té hrůzy ušetřeny. Byly zrovna v letní chatě u naší jedné z našich tetiček. Nejstarší se sourozenců, bráška, tou dobou studoval a stále studuje v New Yorku, protože mu nevlastní tatínek nedovolil se na trvalo vracet a zdržovat se tak svého cíle. Ale myslím, že z nás všech to poznamenalo právě brášku. Do doby, než před pěti lety odjel, a i když se přiletěl někdy ukázat, vždy se staral o to, aby mezi námi nezuřila žádná hádavá bouře. Nakonec se ale druhým tatínkem nechal přesvědčit. Se starší sestřičkou jsme ztratily kontakt před dvěma měsíci. Teprve před týdnem nám dorazilo odůvodnění. Pro mě a tatínka to byla další tvrdá rána. Doufám, že je bráška v pořádku. Co se týče maminky, už jsem ji zmiňovala. Už dlouho spí. Je to spánek trvající čtyři měsíce. Polovina tatínkova platu jde na její pobyt v nemocnici a léčbu, takže to nejdřív s pěnězmi vypadalo bledě. Možná to zní divně, ale druhého tatínka mám mnohem raději, než toho biologického. Před maminkou měl vždy zamilovaný výraz a udělal by pro ni snad všechno. A taky se mě ujal, nemusela jsem do daleka k žádným ze svých příbuzných. Všechny peníze, které zdědil po prarodíčích dal do předělání svého domů tak, aby zařízení vyhovovalo mé invadilitě. Když se naši situaci dozvěděl můj bohatý bráška, nechal na nás přepsat jeden svůj účet. Je vážně úžasnej. Ale ještě jsem vlastně neřekla, co se vůbec stalo. Před čtyřmi měsíci, začátkem léta, jsme jeli já, tatínek a maminka k moři. Ale na mostě, přes který jsme zrovna jeli, vybouchla bomba. Doteď je záhadou, kdo ji tam ukryl a odjistil a koho měla zničit. Ale mám pocit, že pro nás určena nebyla. O tom už se ale jen dá spekulovat. Jediným důkazem na tu událost, je maminka v nemocnici, já s roztrhanýma nohamia a tatínek, který ztratil svou laskavost a optimismu. Svoje světlo. I když s námi nebyl pokrevně spjatý, byl součást rodiny.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do hudby. Doufám, že se všechny možné noční můry ztratí někde po cestě do mé hlavy.

Nebyl den, kdybych na to nemyslela...

Vzbuzení bylo kruté, protože zcela neobvykle bylo ráno rychlejší, než já. Nechtělo se mi hledat správné tlačítko na mobilu, a tak jsem zastavení zvonění vyřešila plácnutím dlaně přes všechny tři. Mobil sice zvonit přestal, ale též se ozvalo jeho řachnutí o zem. Jsem totiž šikovná. Rukou jsem se po něm začala natahovat. Koutkem oka jsem uviděla, jak se záclona odhrnula poryvem větru. To by bylo ještě normální, kdyby venku nebylo naprosté bezvětří. Hned jsem na to ale zapomněla. Natáhla jsem se ještě dál přes okraj postele. Stále jsem si ale musela hlídat, bych nespadla. Plazení se zpátky nevypadá moc elegantně a taky není zrovna snadné, i když postel byla nízká. Mobil náhle začal vibrovat a hlásal přitom neznámé číslo. Mobil si pobrukoval a lehce se tlumenými vzruchy o podlahu posunoval blíž ke konečkům mých prstů. Vzala jsem ho do ruky a přijala hovor. V repráčku se ale ozýval podivný chrapot a sípot. Tenhle zvuk jsem slyšela snad jen ve filmu, když tam byl někdo rdoušen.
,,El-" zaznělo. Jako by se rdousená osoba snažila najít poslední zbytky dechu v plicích, aby zanechala svůj poslední odkaz. Vyslovení začátku mého jména utlumil nechutný praskot kostí. Nejsem paranoidní, ale tohle mě vyděsilo. Bylo to skutečné? Možná to byl jen hloupý vtip. Ne... v tomto městě se nedělají takové stupidní žerty. O to víc se mi dělalo špatně. Nesnáším takové věci. Naprosto ne. Chtěla jsem hovor ukončit, ale něco mi v tom bránilo. Strach? Náhlá ztuhlost, co nepovolovala pohyb mých prstů. Nastalo ticho. Ani žádné šumění, žádný hlas. Vyděsil mě až příchod nové zprávy. Mobil mi leknutím vypadl z ruky a na jeho displeji se objevila krátká zpráva: ,,Znam tě a vidím tě. Zhebneš na hlad, puppy." sotva jsem vytřeštěnými očima přečetla zprávu moje tělo polil chlad. Nedokázala jsem se pohnout. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že když udělám sebemenší pohyb, uvidím něco odporného a děsivého. Když se otočím, že umřu. Mám strach ze smrti. Ačkoliv, tělo se nehýbalo, srdce bylo tak hlučné, až jsem si v té chvíli přála, aby na chvíli přestalo bít a já tak nebyla slyšet. Něco mě uslyší a zabije mě. Visí na mě prázdný pohled. Zalapala jsem po dechu. V mém levém prsním svalu bylo cítit něco ledového. Moje myšlenky zaplavil chaos a mou hrudí proudila bolest, která se stupňovala. Bolest, která mě donutila se rozkašlat. Divnou zprávu na displeji pokryla sprška rudé krve. Stále se podpírající jednou rukou, jsem si druhou položila na hruď. Ale něco v ní vězelo. Něco ostrého, co mi pořezalo ruku do prudkého žilního krvácení. Všechna ta ztráta krve mi otupovala vědomí a stejně tak se bolest vytrácela. S ní ale i mé vědomí. Blyštivá dlouhá věc výhrůžně civějící z mého prsu náhle zmizela a moje tělo se sesulo na zem. Hlava se mi pádem zkroutila do podivného úhlu, ale nemyslím, že to mé tělo ještě řešilo. Oči se mi zavřely, ale nenastala tma, nýbrž oslepující bílé světlo. Krátký záblesk stříbrnovlasého anděla bez očí, kterému moje ústa odpovídaly: ,,Ano". Nemám ale tušení jak zněla otázka...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama