Axel 04

14. března 2013 v 13:36 | Akira |  Axel

Axel 04. Scribes



Doma jsem zapnula noťas a hned, co se automaticky spustil skype, mi v reprácích cinkla příchozí zpráva. Neměla jsem náladu zkoumat, kdo co chce. Zezdola se ozval rámus tropící několik různých hlasů. Výborně, že by dorazili mí skvělí a nadaní sourozenci? Zvědavě jsem vylezla z pokoje a prošla domem až do velkého obýváků. Řvali fakt úžasné, že jsem je odtud slyšela až k sobě. Opřela jsem se o zábradlí podél chodby a dívala se dolů. Poznala jsem ty tři podle fotek plus moje unavené oči zaznamenaly dalších pět osob. Co? Tolik volných pokojů tu ani není,... ale celé moje křídlo je volné... Ne! To zakazuju! Chci klid,...lidi... Chtěla jsem zase zalízt, ale zarazil mě hlas, který nejspíš patřil Oliverovi.
,,Kdo to je, brácho?" zeptal se. Hodila jsem dolů svůj modrý vražedný pohled. Řekla bych, že mu to rychle došlo, protože se na mě díval asi tak jako by se mu po domě najednou procházela anglická královna. Navenek jsem se usmívala, ale uvnitř mě malý ďáblící odemykali truhlu, která ve mně věznila tu ďábelskou povahu. Narovnala jsem se, přešla ke schodům a elegantně z nich sešla dolů.
,,Katjo?" kulila na mě Ellis oči. Ignorovala jsem všechny přítomné a jen svého pokrevního bratra ťukla do ramene. ,,Opovaž se mi něco z nich nastěhovat do mého křídla. To je varování." zablýsklo se mi v očích. Pak jsem se rozešla ke vchodu ven. Absolutně nemám chuť se tu teď zdržovat. Mám pocit, že na mě ještě někdo mluvil, ale rychle jsem za sebou zavřela domovní dveře. Šla jsem k našemu hezkému parku hned za domem, kde jsem se usadila na lavičku. Do dlaní jsem vzala mobil a přemýšlela komu z nich napíšu první, a co jim vůbec napíšu, protože jsem z nich měla to nejmenší... to nejtitěrnější, právo nás znovu pojit dohromady. I když o to mi vůbec nešlo. Vlastně nevím, co jsem tímhle chtěla dokázat. Stejnak moje identita okamžitě vyplave na povrch.

• • •

Dylene: omlouvám se, moje slova byla krutá. Můžeš mi ránou oplatit každé z nich, ale ani to by to nesplatilo. Nezasloužím si tvou pomoc, ale stejně tě o ni prosím. Choreograf si ten nejlepší. Až teď konečně chápu jak moc těžký a nevděčný úděl práce to je.

Jayce: vážně mě mrzí, co se stalo tvé sestře. A ještě více, když jsem se k tobě v těch nejhorších časech obrátila zády. Nežádám o pomoc pro sebe, nýbrž pro pár děcek, co mají stejný sen, jaký jsi měla ty. Nevím, co udělat, abys mi odpustila a ani to nežádám.

Romeo, i přes všechny nesváry a konflikty, si vždy dokázal, abychom se na sebe vždy nakonec usmívali. Asi teď mám podobný pocit jako ty tehdy a lituji té facky. Promiň. Vím, že je to nefér, ale potřebuji trochu tvé kladné energie pro pár úsměvů.

Sage, pamatuju si jak si tehdy přišla mezi nás a učila nás něco nové, co bylo zároveň staré. Smáli jsme se, ale tvoje trvdá práce nás dostala tak vysoko. Mohla by jsi prosím tuhle trpělivost vynaložit ještě jednou pro pár nemotorných lidí?

Ricku, vím, že jsi mě nikdy neměl rád, a že jsme se vždy přeli, co se ve výběru oblečení týkalo. Ale i teď vím, upřímně, že jsi byl vždy nejlepší. Nečekám, že na mou zprávu zareaguješ, ale jsou tu lidé, kteří by tvé schopnosti jistě ocenili. A já se pak obleču do nějakého trapného kostýmku a složím ti hlubokou poklonu.

Nathe, pořád si pamatuju jak jsi mi tvrdil, že je možné tancovat na vše, jen hudbu musím cítit uvnitř. Uvnitř sebe. Vím, jak dlouho mi trvalo to pochopit. Teď jsou tu ale jiní, co mají v hudbě zábrany a já nejsem pravá osoba, co by tohle měla předávat dalším. Prosím. Je to jediná věc, co od tebe žádám.

Carol, máš se dobře? Už jsme si spolu dlouho nepsali. Jak jsi na tom s breakdancem? Ještě tančíš? Znám jednu začínající skupinu tanečníků, kteří ale nutně potřebují silnou posilu. Byla jsi první, kdo mě napadl.

Cole, byl jsi náš pilíř a já ho zničila. Nemám právo tě o něco žádat. Snad jen, kdyby nešlo o mě... Nechceš lidem znovu připomenout své jméno? Jsou tu lidé, co potřebují ten pilíř. Ten já ale dělat nemohu. A dokud mám odvahu být upřímná,... nikdy jsem ti nelhala. Možná ti to jednou zopakuji do očí. Budu čekat, dokud mi neuvěříš.

• • •

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, a pak teprve postupně porozesílala tyhle uložené smsky. Ke všem jsem připsala adresu té školy a čas. Ještě dlouho jsem seděla v parku. Zavřela jsem oči a jen vnímala noční vítr. Vymýšlela jsem ty texty vážně dlouho, když jsem odemykala mobil bylo ještě světlo. Jestli už šli domů? Stejně jsem ale zvědavá,... kdo z nich,... ne... zda někdo vůbec přijde... Ale to já už se nedozvím...

Při cestě domů jsem měla takovej blbej pocit. No nikdy nemám extra kladné pocity, když jdu po tmě sama domů, ale teď to bylo teda fatální. Můj pocit potvrdily kroky. Někdo šel za mnou stejným tempem jako já. Vrazila jsem ruce do kapes. Když jsem zahybala do vedlejší ulice, hodila jsem za sebe krátký pohled. Můj neklid se zvyšoval, když jsem za sebou nikoho neviděla. Nezaznamenala jsem ani žádný pohyb.
,,Do prdele..." usykla jsem. Vykulila jsem oči, když poblíž mě najednou začala hrát hudba. Rozhlédla jsem se. Kolem mě se shromáždilo několik lidí v oblecích. Chvíli stáli po třech ve čtyřech zástupech a pak začali tancovat.

• • •

Převáděli přede mnou slušnej breakdance. Jejich choreografie byla dost dobrá. Tančili kolem mě a já tam stála jak idiot. Není to příjemnej pocit. Odněkud se rozsvítily barevné reflektory. Obleky z nich náhle spadly a pod nimi byli celkem extravagantně oblečení tanečníci. Kromě dvou rudovlasých holek to byli všichni kluci. Nevím, co to má znamenat, ale je mi jasný, že je tu někdo, kdo to natáčí. A co se obvykle dělá s nahrávkami tohohle typu? Katjí... Asi zase budeš slavná... Ustoupila jsem do stínu, otočila se a naprosto rozhodnutě metelila pryč. Jasně, tohle se taky na tom podepíše, ale takhle mám šanci, že mě na nočním videu nikdo nepozná, takže by se to ani řešit nemuselo... Ah... sakra... Tohle je fakt super. Běžela jsem dál do ulice. Ale na jejím konci mě čekalo nemile překvapení. Překvapení v podobě tanečního představení v bílém úboru a s bílou maskou na tváři. Zacukalo mi ve tváři. Jeden z nich ke mně došel a přitom si sundal masku. Neznala jsem ho.
,,Podle tvého výrazu soudím, že nevíš, kdo jsem a nemáš tušení, kdo je tahle crew. Ale vím moc dobře, kdo jsi ty, Sterling." řekl pohrdavým tónem. chvíli jsem na něj jen tupě koukala a pak jsem k němu natáhla ruku.
,,Ano, Katja Sterling, těší mě." řekla jsem klidným tónem. Uvnitř jsem ale moc klidná nebyla. Podle jeho výrazu ho moje gesto asi naštvalo.
,,Nepodám si ruku s někým, kdo měl něco společného s Písaři." řekl. Moje ruka se instinktivně vymrštila a chytla ho za ten kus bílího hadru a přitáhla k sobě.
,,Co jsi to řekl?" zasyčela jsem. Zatvářil se trochu nechápavě.
,,Jen jsem řekl, že si s tebou ruku nepodám." zopakoval první část věty. To jsem ale slyšet nechtěla.
,,Na to se neptám, ty debile!" tiše jsem zavrčela. Zatvářil se trochu zděšeně. Možná přeci jen trochu té hrůzy vypouštím.
,,Jak ses dozvěděl o Písařích? Jak vůbec znáš to jméno? A jak vůbec si to dovoluješ vypustit z huby?!" díval se na mě jako bych se zbláznila. Podle toho výrazu jsem poznala, že fakt netušil.
,,Zdá se, že nemáš vůbec tušení, když to na mě takhle v pohodě vybalíš." pustila jsem ho. ,,Tak to jsem v klidu. Chvíli jsem se strachovala, že bys pro mě mohl být nějaký nepříjemný problém." pohrdavě jsem si odfrkla.
,,Jestli se budete účastnit příští taneční bitvy, tak se znovu potkáme." zablýsklo se mi v očích. ,,A crew, kterou na ni připravuju vás posadí na prdel, až vás tam porazí." otočila jsem se k odchodu.
,,Možná nevím nic o Písařích. Ale zase vím něco jiného." řekl.
,,Nezájem." zamávala jsem mu a šla v klídku dál.
,,Vrací se do města!" křiknul za mnou. Zarazilo mě to na místě skoro jako bych narazila do neviditelné stěny. Cože?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama