Axel 02

14. března 2013 v 13:14 | Akira |  Axel

Axel 02. Crew



Všechny ty nudné hodiny o ničem, jako obvykle, utíkaly pomalu. Využila jsem velkou přestávku a šla si ven jako vždy zakouřit. Opodál mě se brzy zjevila osoba, kterou jsem potřebovala. Omyl - to ona potřebuje mě, jen to ještě neví. Vlastně ani nevím, kdo to je, jen to, že by to měl být můj spolužák. Na hodinách tělocviku, které máme jednou do týdne na dvě hodiny, kde se dělají pouze sporty typu volejbalu, jsem ho pozorovala. Nedokážu poznat, zda umí tancovat, ale dokážu rozeznat, kdy má někdo dobré předpoklady pro tanec. A tenhle kluk brejlatá potřeboval změnu klima víc jak čočky. Ano, co se týče vzhledu jsem ostrá nejen na sebe, ale i na všechny kolem sebe. Bude to vtipné, až se na mě podívá tím pohledem alá jebe ti? Protože na tom tělocviku je traged mezi tragedy. Občas mi přišlo, že to musí hrát, protože to ani nebylo možné. Sednul si na lavičku pod strom a začal si číst nějakou knihu. Došla jsem k němu a sehnula se tak, že jsem mu tělem zastínila na text. Zvedl ke mně zrak zvětšený těmi strašnými okuláriemi. Mela jsem sto chutí ho popadnout a jít mu zařídit čočky. A myslím, že to ve velmi blízké době vážně udělám. Podíval se na mě s trochou bázně. Asi bych se taky nedívala zrovna klidně, kdyby si přede mě stoupla vysoká černovlasá typka s cígem v ruce a s napůl potetovaným tělem.
,,P-potřebuješ něco?" vykoktal. Odklepla jsem smok na zem a pousmála se.
,,V klidu, já tě nepřišla týrat - to přijde až potom - jdu ti dát takovej menší návrh. Vlastně není tak malej, záleží jak bereš vážně závazky." přivřel knihu a zadíval se na mě klidnějším výrazem. Super Katjí, máš bod. Zaujala si knihomola.
,,O co jde?" postavil se a sundal si brýle. Zamrkala jsem.
,,Páni, seš sexy týpek... a vyšší, než já. To je hustý" oznámila jsem mu. To mě vážně překvapilo. Ale stejně to nebyl můj typ. Lehce mu znachověly tváře.
,,Červenání se ti ke tváři nehodí, zlato." vyfoukla jsem kouř, tak aby nešel na něj. Nemůžu říct, že bych v tom byla nějak extrémně tolerantní, jen nechápu imbecily, co jsou schopní to komukoliv fouknout rovnou do ksichtu. Za tohle bych kopala hroby a mlátila motyčkou po hlavě.
,,Tak, co mi chceš?" zeptal se znovu. Vypadal, že chce mít tenhle divný rozhovor, co nejrychleji za sebou. Až jsem měla chuť se prostě otočit a prásknout s tim. Ale tak... slíbila jsem to. A hlavně by mě nadosmrti provázelo to, že jsem ho nechala po světě chodit s těmi strašnými brejlemi. Jeho duch by mě chodil strašit i po mé smrti. Ty sexy zelené oči by na mě mrkaly zpod brýlí...
,,Pověz... umíš tancovat?" zadíval se na mě způsobem, že to asi nemám v hlavě v pořádku. V klidu... na tenhle pohled jsem byla připravená.
,,A chceš to umět? Dělám jednomu klučinovi nábor do crew. Hodiny jsou grátis." oznámila jsem mu.
,,Ne." zněla okamžitá odpověď. Překvapeně jsem zamrkala. To bylo rychlý. Žádný zaváhání. Ale to se mi líbí, že to není zase takový tintítko na jaký vypadá. Změnila jsem se. Teď už bych se vykašlala na věci, který jsou až příliš snadný.
,,Dneska ve tři ve staré škole." plácla jsem ho po rameni. ,,Zkus popřemýšlet nad tím, jestli chceš něco dokázat." s tím jsem se otočila, odhodila nedopalek na zem a prvním krokem pryč udusila motor. Vrátila jsem se zpět do třídy. O pět minut později zazvonilo na hodinu. Sfoukla jsem to teda docela rychle, zajímalo by mě, jestli se tam ukáže.

• • •

Po škole jsem využila dvouhodinovou rezervu, kterou jsem si dala a šla navštívit jednu starou kamarádku. Chodily jsme na stejnou střední jeden celý rok a vážně jsme se skamarádily. Ani ona nevěděla, co jsem zač, ale tak to bylo lepší. Ani ne po roce musela odejít kvůli finančním problémům a teď už chudák pracuje. Asi by mě nenáviděla, kdyby zjistila, kdo jsem. Naštěstí polovina lidí z města zná spíš zná moje jméno a jen okrajově ví jak vypadám a ta druhá zná moje jméno i mě, ale nedokáže si mě se streetem spojit. Zazvonila jsem u ní doma. Doufám, že tedy doma je. Nikdy nebyla moc k zastižení. Ani mě moc nepřekvapilo, když se dveře neotevíraly. A já jí nemám jak zkontaktovat, protože nemá mobil. Vytáhla jsem z kabelky prázdný sešit a napsala vzkaz. Ráda bych řekla, že krátký a výstižný. Bohužel psaná forma dopisu mi nikdy moc nejela a tak to bylo z obou stran na a pětku, plného mnoho nepodstatného textu, kýčovitých vět a hrubek. Hodila jsem jí to do schránky a doufala, že do třetí bude doma a najde to a zda-li to po mně vůbec přečte. Cestou jsem ještě obešla asi deset lidí, u kterých jsem napůl tušila talent a napůl doufala, že mají odvahu do něčeho takového jít. Ale nevím. Sama jsem to nebrala vážně. Stejně očekávám, že mu do měsíce dojde, že crew si nemůže udělat každý. Touhle procedurou jsem si prošla dvakrát a potřetí bych to už sama nezkoušela. Nejsem tak naivní a moje nohy na to už stejně nemaj. Ve večerce jsem si koupila mléčnou čokoládu, napůl rozbalila a mlsně si kus ukousla. Jednou za čas to nevadí.

• • •

Dávala jsem si ke škole velkou okliku, protože jsem ještě měla dost času. Obešla jsem velký pozemek, kde stál dětský domov, kde jsem pár let byla i já. Byl ještě čas a tak jsem se obrátila ke vchodu a vešla dovnitř. Třeba tu Eric ještě je. Vevnitř nikdo nebyl a tak jsem usoudila, že budou vzadu v parku. Zašla jsem do parku, kde bylo velké shromáždění lidí. Kromě vychovatelek si mého příchodu nikdo nevšiml. Řekla jsem jim jméno, a že jsem tu jako malá byla. Zeptala jsem se na něj.
,,Eric už tu není, ale můžu ti dát adresu." usmála se jedna. Souhlasila jsem a napsala si adresu, kterou mi nadiktovala. Poděkovala jsem a šla zase pryč. Neměla jsem už žádný důvod se tu zdržovat. Šla jsem do té ulice, ve které mě zarazila skupinka kluků. Vlastně jedna skupina a proti ní jeden vysokej hnědovlásek. Na tváři mi zahrál úsměv. Nečekala jsem, že Erička objevím tak rychle. Ani mě nenapadlo zůstat stát stranou a sledovat, co se bude dít. Netvářili se moc hezky a já nejsem blbá, abych čekala do chvíle, kdy od nich dostane přes držku, ale zase jsem blbá, že si klidně jednu nechám vrazit za něj. Vlezla jsem přímo do hloučku. Na tváři jsem utvořila zářivý úsměv. Objala jsem Erica kolem ramen - teda mělo to tak působit, protože můj milovanej roztomilej trpaslíček teď byl dlouhatánská žirafka o celou hlavu vyšší, než já. I když vypadal absolutně jinak, poznala jsem ho díky těm jeho nezaměnitelným rysům ve tváři.
,,Udělal vám bráška něco?" usmívala jsem se.
,,Dluží nám prachy." řekl jeden z kluků. Zběžně jsem si ho prohlédla. Asi leader.
,,Nic nedlužím." zavrčel Eric.
,,Nic nedluží, tak jdete domů, klucí, jo?" pořád jsem se usmívala. Jeden z nich vyletěl a chtěl mě praštit. Byl moc blízko mě a tak jsem nestihla zareagovat. Jsem hold želva stará pomalá. Ale Eric byl rychlejší a jeho ruka zastavila pěst. Byl ke mně zády a tak jsem z tváře nemohla odhadnout, co si právě myslí. Jeho osobnost byla průhledná jak vyleštěné sklo. Spíše mám ale tušení, že si na mě vůbec nepamatuje. Už je to asi můj úděl, aby si mě nikdy nikdo pořádně nezapamatoval. Ti kluci začali po Ericovi házet nadávky. Ani jsem se nestihla divit tomu, co následovalo. Netrvalo ani dvě minuty, co se celá parta svíjela v bolestech na zemi. Eric se k jednomu sehnul a o jeho tričko si otřel ruce, na kterých mu utkvěla krev některého z nich. Pak se postavil a vytáhl krabičku cigaret. No, čuměla jsem jak blázen. Rozhodně to nebyl ten malej roztomilej Eriček. Chvíli mě napadlo se zamyslet, zda je to vážně on. Ale já jsem si jistá tím, že je to on!
,,Eriku...?" zkusila jsem, jestli si mě ještě uvědomuje.
,,Hele, nevím, kdo seš, ale vypadni odtud. Tohle není místo pro slečinky." vyfoukl kouř. Zacukalo mi v koutku.
,,Jaká slečinka, ty idiote? Ty si na mě nepamatuješ?" vybafla jsem trochu dotčeně. Pozdvyhl obočí.
,,Měl bych?" otočil se a šel pryč. Tvář se mi zakabonila naštvaností. Zhluboka jsem se nadechla.
,,Eriček bude Katjitčina nevěsta!" zařvala jsem na celou ulici a sledovala jeho reakci. Pootočil ke mně hlavu. Chvíli na mě jen tupě zíral.
,,Ty seš malá Katja?" zeptal se po dlouhém tichu. Navztekaně jsem sevřela ruce v pěst. A já čekala, že z něj vyleze něco o trochu víc inteligentního. No alespoň to řekl slušně, čekala jsem i nějaké to ostré přídavné jméno.
,,Hej! To ty jsi byl malej!" odsekla jsem. ,,Tss, chtěla jsem ti něco navrhnout, ale asi už mě to přešlo."
,,Krávo." prohrábl si vlasy, vyfoukl kouř a znovu se rozešel pryč. Vařila se ve mně krev a byla jsem strašně zklamaná. Kde je můj malej a roztomilej Eriček?! A tohle byl ale totální trapas!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama