Axel 01

13. března 2013 v 16:25 | Akira |  Axel

Axel 01. My name



Připouštím, že jsem nikdy nebyla příliš hodná. Je to ironické, protože už si nepamatuji, proč se z toho malého ďáblíka stalo tohle. Ne tohle ne. Ještě to předtím. Moji rodiče byli neskutečně bohatí a taky praštění. Vlastně to nebyli ani moji rodiče, jen jsem přišla první - no i když vlastně chtěli mého na vše nadaného a chytrého staršího bratra a já byla pouze bonus k němu. Bylo nás asi dvacet adoptovaných dětí různě starých, které se ale velmi brzy rozprchly do světa. Zůstaly jsme čtyři. Tři děti nadané pro tanec a jedna boubelatá holčička s žádnou ostrou křivkou za to se spousty ostrých a sprostých slov na jazyku. Když nahlédnu do starých alb, nedivím se, že všichni odešli. Zdálo se, jako by utíkali přede mnou. Mohla bych to říct slušně, ale na to svoje desetileté namyšlené já až příliš nenávidím. Byla jsem malé tlusté, hnusné, sprosté a nafinťěné prase. A to mi mělo dojít až poté, co jsem zůstala u narozeninového dortu sama. Rodiče jeli na další ze svých bláznivých výletů, bratr nemohl přijet kvůli své těžké práci a já vím, že ani nechtěl, a žádný z mých rádoby sourozenců ani kamarádů se na moje desátiny neukázal. Byla to tvrdá uvědomující rána, ale potřebovala jsem to. A hlavně si to zasloužila.

Aniž by si toho někdo povšimnul, začala jsem na sobě pracovat. Celé další dva roky mě provázely kruté diety a tvrdé cvičení a posilování. Po dvou letech jsem měla tělo konečně stavěné na to, abych se mohla zapsat do tanečního kroužku. Moc jsem tam chtěla. I když to byl ten nejlevnější v našem velkém městě, i přes svou novou životosprávu a postavu jsem nedokázala zvládnout jejich tempo. Styděla jsem se tam za sebe a nakonec potupně odešla. Pro ně jsem byla příliš špatná. Po další měsíce jsem se stále sledovala v zrcadle a dvakrát za den sledovala svoji váhu. Uběhly skoro tři roky a kromě bratra, který byl ze všech těch cizinců se mnou jediný pokrevně spjatý, a kterému byla moje změna jedno, si nikdo mých změn nevšiml a tehdy jsem už úplně pochopila jak jsem všem lhostejná byla a pořád jsem. Byla jsem z toho naprosto špatná a moje touha po krásném a pružném těle se mi pomalu stávala nemocí. I když nevím, jestli to tak můžu nazvat, když si svou chorobnou úchylku sama uvědomuji.

• • •

V domě jsem se zdržovala jen na noci - někdy ani to ne. Koupila jsem si pořádný notebook a kvalitní reproduktory a několik párů volného pohodlného oblečení. Vždycky jsem to jeden den sbalila do tašky a šla přes město k jedné staré škole. Už byla zavřená déle let, než se já vůbec narodila, ale je stále záhadou, proč tu pořád stojí jak bubák. Mnoho lidí se jí dokonce vyhýbá obloukem, protože věří, že v budovách, léta nepoužívané školy, straší. Jako vždy jsem úsměvně zavrtěla hlavou a otevřela si dveře od tělocvičny. Elektřina tady nešla, ale většina oken byla vymlácená, proto sem přes den svítilo dostatek světla. A v zimě, kdy byla brzy tma jsem prováděla tréninky v absolutní tmě, což je též celkem zajímavé. Ano, tréninky, chodím sem tancovat street dance. Po svém. Zapnula jsem hudbu a nejdřív si dala jako na hodině tělocviku pár rozehřívacích koleček. Pak jsem si do zadní části došla pro staré žíněnky a trénovala na nich. Bylo mi jedno, jestli nejsem perfektní nebo, že jsem dokonce úplně tragická. Během tance jsem nic nevnímala, jen hudbu. V tu dobu by mě ani nenapadlo, že jméno Katja Sterling... moje jméno,... budou velmi brzy znát snad všichni mí vrstevníci ve městě. Bylo to chvíli před mými třináctkami, kdy mě oslovil zvláštní černovlasý kluk. V tuhle chvíli nemám ponětí, kde se nachází, co dělá, s kým je, nic už o něm vlastně nevím. A ani nevím, jestli chci vědět. Ve městě se po našem setkání o celé čtyři měsíce později zrodila živoucí legenda. Slavná crew, která nesla drzé jméno The Legends. A já byla jejím členem.

• • •

Zavřela jsem deník, zaklapla malý zámeček a vrátila ho zpět na polici vedle bílého plyšováho králíka. Byly to tak hloupý a naivní kecy. Vstala jsem a přes rameno si přehodila kabelku. Byl čas jít do školy. Momentálně chodím na právní fakultu. Vůbec mě to nebaví, ale s uměleckou jsem sekla dávno a tuhle školu mám nejblíž k domovu. Jsem hold líná lemra. Před zrcadlem jsem si ještě doupravila své dlouhé černé vlasy a zabouchla za sebou dveře od pokoje. Vešla jsem do kuchyně s úmyslem se alespoň napít, když už vynechávám snídani. Bratra u stolu jsem v první chvíli ani nepostřehla.
,,Co děláš doma?" řekla jsem jen tak, aby to nevypadalo, že ho pořád úplně ignoruju. Bohužel realita je tvrdá. My dva na sebe mluvíme jen ve chvíle, kdy jeden z nás toho druhého chce štvát a otravovat. Z jedné horní skříňky jsem vyndala skleničku a natočila si vodu.
,,V tuhle chvíli řeším, kolik je tu ještě volných pokojů." nezdálo se, že by se se mnou chtěl bavit a to mě ještě víc nabudilo se před něj posadit ke stolu a začít prudit.
,,Kdo tu bude bydlet?" zeptala jsem se, i když mě to vlastně vůbec nezajímalo. Ukázal mi dokumenty tří lidi, na kterých byla nejvíce výrazná fotofragie a jméno. Hodil po mně významný pohled a já mu to oplatila předstíranou nechápavostí.
,,Oliver, Ellis a Andre." protočil oči a přisunul si papíry zpět k ostatním.
,,A to má být kdo?" ignorovala jsem jeho blbý pohled a napila se vody. ,,Sorry, ale když mi řekneš stejná jména, co jsou napsané i na těch papírech, fakt mi to nic neřekne." vlastně už jsem věděla, kdo to je, i když podle fotek jsem je nepoznávala. Byli to tři mý sourozenci, kteří šli na uměleckou školu do Ameriky. Vstala jsem a s kabelkou stále na rameni jsem docvakla vodu ve skleničce a tu postavila do dřezu. Otřela jsem si levý koutek, po kterém mi sjížděl pramínek vody.
,,V Americe dali dohromady taneční crew a chtějí se teď vrátit domů a uplatnit svoje schopnosti tady." ozvalo se za mnou.
,,No a co je mi potom?" pohodila jsem hlavou a nechala ho v kuchyni samotného. Vešla jsem ven do rušné ulice. Vážně ale, na to, že je listopad je opravdu teplo. Povzdychla jsem si. Bratr je debil. Mělo by mi to být dávno už úplně šumák, ale pořád jako by ťal do živýho... Neovládla jsem se a nasraně kopla do popelnice stojící mi v cestě. Neočekávala jsem ale, že bude úplně prázdná, a že i to moje slaboučké kopnutí ji převrátí. Se zaduněním se svalila na zem a kousek se odkutálela. A já tam stála jak trubka a koukala na ni. Někdo mně dal pořádnýho placáka po zádech. Na kratičký moment jsem měla skoro pocit, že rychle napodobím plechový předmět na zemi a budu se kutálet a místo rachotu plechu se třeba smát jak idiot. Prudce jsem zavrtěla hlavou, abych tu dementní představu jak se valím jako pivní sud po zemi, dostala z hlavy. Někdo za mnou se začal smát.
,,Ty seš ale sakra divná." kolem mě prošel takovej hubenej kluk o něco menší, než já. Místo mě postavil popelnici a zakryl ji víkem. Mrknul na mě a odcházel pryč. Pak se ale zarazil na místě. S obřím úsměvem se ke mně otočil. ,,Mimochodem, neznáš někoho, kdo umí dobře tancovat? Myslím jako break, hip hop a tak." upíral na mě svoje velký modrý oči. Na tváři se mi objevil úšklebek. Nejlepší to mimochodem.
,,Copak, chceš si založit svou crew?" ušklíbala jsem se. Nepřestával se usmívat, ale zarazily mě ty oči. Myslel to smrtelně vážně.
,,Vidím, že víš, o co jde. To taky znáš jméno Katja Sterling, ne?" naklonil hlavu do strany. Nadzvedla jsem obočí.
,,Neznám. Někdo důležitej?" zřetelně jsem viděla jak mu zaškubalo ve tváři a měla jsem, co dělat, abych nevyprskla smíchy. Ale nemohla jsem si pomoct. Jména, pod kterými byli známi členové The Legends, by každej teenegeer vyjmenoval i kdyby ho o půlnoci vzbudili, ale kdyby před někoho položili současné fotky devíti lidí, jen by nechápavě čuměl. A to mě vždycky vážně nasere.
,,Blbko! Tohle jméno zná každej, kdo ví něco o street dance!" páni...jak hezky si tu na mě někdo pamatuje. Ironické, že ani fanoušci mě teď nepoznají. Co se na mě tak zatraceně změnilo? A to je to jen čtyři roky zpět, co se crew rozpadla... No dobře, tak čtyři roky je už docela dlouho no, ale stejně. Dostala jsem ulítlej nápad. Sama jsem se streetu vzdala, ale mohla by bejt sranda sledovat další generaci. Nevím, co tenhle klučík umí, ale můžu z něho a jeho skupiny udělat něco víc. Už se chystal naštvaně odejít, když jsem ho s úsměvem ve tváři zastavila.
,,Počkej. O pár lidech vím. Teď ale musím do školy. Víš, kde je naše městská škola hrůzy?" otočil se ke mně a doslova jsem viděla ten živý lesk v očích.
,,Takže nám pomůžeš? Saia bude mít radost. Vím, kde to je. Je to úsměvné jak se té školy lidé bojí."
,,Dobře, takže ve tři tam oba buďte, jo? Uvidím jak vám můžu pomoct." usmívala jsem se. Mrkla jsem na čas a pak se s ním kvapně rozloučila a rychle odcházela směrem ke své škole. Tohle vypadá fakt jako dobrá sranda.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama